Člověk se má vyjadřovat k tomu, čemu opravdu rozumí, tak jsem se rozhodl psát a alkoholismu. Mám s ním za těch více než třicet let, kdy jsem alkohol aktivně nadměrně užíval, obrovské zkušenosti.
autor: Josef Machů, foto: Josef Machů
V životě jsem měl několikrát problémy s pitím. A jak to tak často u pijáků bývá, tak jsem si to neuvědomoval ani tak já sám, vždyť přece pít je v naší zemi normální, ale mé okolí. A jelikož se považuji za zkušeného pijana i abstinenta, dovoluji si se s vámi podělit o některé mé zkušenosti.
Několikrát v životě jsem uzavřel sázku, že vydržím po nějakou dobu úplně abstinovat, tedy ani deci vína, ani jedno pivo nebo hlt tvrdého alkoholu. Nejdéle se mi to podařilo vydržet rok, to bylo ještě v mládí, pak jsem se však zase vrátil do starých kolejí a jako bych měl potřebu zpětně dohánět, o co jsem byl ochuzen. V posledních letech (tedy vloni a předloni) jsem vydržel vždycky půl roku vůbec nepít a pak jsem do toho zase postupně vrátil. Zpočátku pozvolna, časem víc a pak… raději nevzpomínat. Třeba na loňské Vánoce nechci vůbec myslet, když jsem objevil v garáži zásobu lahví a na Štědrý den jsem jich několik vypil. Odborně se takovému kontinuálnímu pití po dlouhých pauzách říká kvartální pijan.
Nejdůležitější je mentální nastavení. Pokud se totiž s někým o cokoliv vsadíte, že vydržíte nějakou dobu nepít, tak to vydržet jde, ale ze své zkušenosti vím, že toto řešení není úplně nejlepší. V podvědomí má totiž člověk nastavenou tu hranici, do kdy to „musí vydržet“ a v duchu počítá dny nebo týdny, či měsíce, kolik mu ještě zbývá, do vysněné odměny, že se bude moci zase napít. A to je právě špatně.
Nejlepší je si nenasazovat žádné do kdy a pokud možno nad tím ani pořád nepřemýšlet a nemyslet na to neustále. Nechci říct, že mám vyhráno, to nemá člověk, který má potíže s alkoholem, asi nikdy, ale prostě jsem si za těch skoro šest měsíců, co abstinuji, asi úplně odvykl. Nemám nastavenou žádnou hranici, co kdy to musím vydržet, ale tak nějak se mi to samo daří, že už na pivo nemám ani chuť. Nebo přesněji řečeno, bojím se se napít třeba jenom deci, abych tu chuť znovu nedostal. A raději se vyhýbám i nealko pivům. Tedy ne, že bych si je nikdy vůbec nedal, třeba v sauně nebo po sportu tu a tam jedno dvě polknu, ale snažím se omezovat i tyto birely na minimum, protože ta chuť je dost podobná, jenom po nich nemáte „motáka“.
V minulosti jsem vyzkoušel vypít jich deset a ona se tam nějaká trošička toho alkoholu najde, takže pak může být malinko „motáček“, a proto je lepší to nepokoušet, pokud jste byli pivaři a nedělalo vám potíže vypít za večer deset nebo klidně i patnáct piv. Vypít tolik nealko piv, i když se zlepšila v poslední době jejich chuť, je trochu divné.
Úplně jsem přestal chodit večer do hospod. Tím jsem poněkud omezil sociální kontakty. Když mne kamarádi, které jsem dlouho neviděl, pozvou, abych za nimi přišel do hospody, tak se zpravidla na něco vymluvím a raději tam nejdu. Stal se ze mne v tomto smyslu trošku takový pecivál, který chodí brzy spát, ale je to tak jednodušší, než se zbytečně trápit a chodit po nocích do míst, kde jsem dříve chodil pít.
A co radím alkoholikům, kteří s tím chtějí sami přestat a netroufají si vyhledat odbornou pomoc – například anonymní alkoholiky nebo psychiatrickou léčebnu? Aby si místo pití našli nějakou jinou zábavu, například sport nebo sex nebo obojí, nebo se začali otužovat. To je výborná věc, kdy se vám bude motat hlava, aniž byste museli vypít jakékoliv množství alkoholu.
Neberu žádné léky, nechodím k žádnému lékaři. Ale nějakým zázrakem se mi to zatím daří vydržet, aniž bych se příliš trápil, tedy kromě toho, že jsem se přestal stýkat s některými lidmi. „A to si stěžuješ, anebo se chlubíš?“ Zeptal by se mne jeden z nich, zvaný Chlup. Ale jenom konstatuju. Žít se s tím dá a člověk si po čase zvykne na všechno. A když se příliš naštvu, tak se jdu raději vybít do posilovny anebo si vlezu do ledové vody nebo si jdu zaběhat a zabouchat do pytle…
Že bych po padesátce konečně dostal rozum? Zdá se, že možná.