Petr Janša

Vysvědčení je nedílnou součástí školního života, ale jeho podoba se v průběhu času a mezi různými zeměmi výrazně liší. 

Od svých prvopočátků až po dnešní podobu prošlo toto důležité hodnocení žákovských znalostí zajímavým vývojem. Pojďme se podívat, jak vysvědčení vzniklo, jak se proměnilo a jak se s ním zachází v různých koutech světa. 

Počátky vysvědčení: Od posudků ke známkám 

Původně vysvědčení, jak je známo dnes, prakticky neexistuje. Když žáci odešli ze školy nebo přešli na vyšší stupeň, dostali pouze jakýsi posudek, kterým se mohli prokázat budoucím učitelům. Tento posudek byl podobný tomu, co dodnes známe z některých povolání – jako hodnocení zaměstnance od zaměstnavatele. Teprve v 18. století, za vlády osvícené panovnice Marie Terezie, se situace změnila. Tato císařovna zavedla v roce 1774 povinnou školní docházku a zároveň bylo třeba nějak oceňovat a sledovat žákovské znalosti. Tak se postupně začaly formovat dnešní známky, které kromě prospěchu a chování hodnotily také píli a aktivitu ve škole. Tento systém přetrval až do vzniku Československa v roce 1918. 

Nacistický experiment se šestkou 

Období nacistické okupace českých zemí přineslo zajímavou změnu v podobě vysvědčení. Protektorátní ministerstvo školství tehdy zavedlo šestistupňovou klasifikaci podle německého vzoru. Zvláštní bylo, že doporučení stanovilo, že vyznamenání mohl dostat pouze jeden žák ze třídy a jedničku z každého předmětu mohli mít nejvýše dva žáci. Představa, že by v jedné třídě mohli být tři „géniové“, z nichž pouze jeden mohl být vyznamenán a další dva by nemohli mít jedničku z matematiky, zní dnes poměrně absurdně. 

Známkování v zahraničí: Různé systémy, různé přístupy 

Zatímco v České republice a na Slovensku stále převládá pětistupňové známkování, v jiných zemích se setkáváme s odlišnými přístupy. Například v Rusku a Maďarsku je známkování obrácené, kde jednička znamená nejlepší známku. Německé děti zůstávají šestistupňové hodnocení s jako nejlepší známkou. Šestistupňový systém známek najdeme také v Bulharsku a Polsku, s tím rozdílem, že v Polsku je nejlepší známkou šestka. Desetistupňové známkování, kde jednička znamená nejlepší hodnocení, je pak běžné ve většině států. Výjimkou jsou anglicky mluvící země, kde se na vysvědčení používají písmena pouze čísel (naše jednička odpovídá známce A). 

Slavní a jejich (ne) úspěšné školní roky 

Je zajímavé se podívat, jak si vedli ve škole slavní a úspěšní lidé. Často se totiž šíří mýty, že například Albert Einstein propadal z matematiky. Tato legenda však vznikla kvůli změněnému známkování, ke kterému došlo ve stěhování Einsteinovy rodiny do různých zemí. Ve skutečnosti se většina slavných osobností učila dobře až výborně. Ukázala to například výstava vysvědčení českých osobností, kde se ukázalo, že zpěvačka Lucie Vondráčková maturovala na samé jedničky, skvělé známky měl i bavič Zdeněk Izer nebo režisér Zdeněk Troška. Výjimkami mohou být případy, jako když fotbalista Vladimír Šmicer dostal ve škole dvojku z tělocviku nebo zpěváka Matěje Rupperta, který měl ve třetí třídě čtyřku z hudební výchovy. Ale to pravděpodobně spíše souviselo s tím, že jako kluci více zlobili, než se učili. 

Vysvědčení a rodičovská reakce: Klíč k úspěchu 

Ať už má dítě na vysvědčení jakékoli známky, je důležité, aby rodiče reagovali vhodným způsobem. Psycholog Václav Mertin podporu, že vysvědčení není rozsudek nad dítětem, ale informace o tom, jak se mu podařilo dosáhnout požadavků školy, jak se učitelům podařilo naučit, je látce a jak se rodičům podařilo vytvořit, mu k práci. Právě obavy z rodičovské reakce mohou vést některé děti k tomu, že s vysvědčením domů nedorazí, nebo se dokonce pokusí o sebevraždu. Proto je důležité, aby rodiče nepodléhali emocím a nedávali dítěti najevo přehnanou kritiku. Namísto toho by měli potřebovat pomoc a podporu při zlepšování známek, ať už formou doučování, jazykových kurzů, nebo jiných vhodných asistence. 

Odměny a tresty: Vyvážený přístup je klíčový 

Stejně tak je důležité, aby rodiče nepodléhali extrémům v odměňování a trestání. Psychologové radí, že odměna by měla být spíše menší, například ve formě knihy, stavebnice nebo pěkného trička. Naopak, pokud jste dítěti něco slíbili za dobré známky a ono to nesplnilo, odměnu mu nedávat – mohlo by si zvyknout, že vaše slovo nemá velkou váhu. Na druhou stranu, dramatické vyčítání a trestání, včetně fyzických trestů, nemá smysl – známka se tím nezlepší, pouze to dítě ještě více zatíží stresem. Je lepší to vysvětlit, proč je důležité se zlepšit, a nainstalovat mu konkrétní pomoc. Vysvědčení tedy není rozsudek, ale spíše zpětná vazba, která může pomoci rodičům, učitelům i žákům pracovat na zlepšení. Důležité je k němu přistupovat s rozvahou, pochopením a snažit se o pomoc, nikoli s přehnanou kritikou či tresty. Jen tak můžeme z vysvědčení vytěžit maximálně pro další rozvoj dítěte.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/